Princip indukčního napájení je založen především na jevu elektromagnetické indukce, který objevil britský fyzik Faraday v roce 1831 a navrhl odpovídající teoretické vysvětlení. Jev elektromagnetické indukce ukazuje, že když je v oblasti obklopené obvodem střídavé magnetické pole, bude se na obou koncích obvodu indukovat elektromotorická síla. Pokud je zavřený, bude generován indukovaný proud. Pomocí tohoto principu může indukční napájecí zdroj generovat střídavé magnetické pole generováním střídavého proudu a poté použít střídavé magnetické pole ke generování vířivého proudu k dosažení zahřívání nebo jiných efektů přeměny energie.
Princip činnosti indukčního napájení lze rozdělit do dvou hlavních metod:
Dielektrický ohřev: Tato metoda se obvykle používá k ohřevu nevodivých materiálů, jako je dřevo. Využívá vysokofrekvenční napětí ke generování střídavého elektrického pole na dvoupólové vrstvě desky. Ohřívané médium se nachází ve střídavém elektrickém poli a polární molekuly nebo ionty v médiu rotují nebo vibrují stejnou frekvencí jako elektrické pole, čímž generují teplo a dosahují zahřívacího účinku.
Indukční ohřev: Tato metoda generuje střídavé magnetické pole generováním střídavého proudu a poté využívá střídavé magnetické pole ke generování vířivých proudů k dosažení efektu ohřevu. Tato metoda ohřevu je široce používána při ohřevu a zpracování kovových materiálů, jako je svařování, tepelné zpracování atd.
Princip indukčního napájení je navíc podobný jako u transformátoru, který dosahuje přeměny a přenosu energie generováním magnetické vazby mezi primární a sekundární stranou. Tento napájecí zdroj je vhodný pro získávání energie z vysokonapěťových přenosových a distribučních vedení. Jeho výstupní napětí a výkon souvisí s faktory, jako je pracovní frekvence, primární proud, sekundární otáčky, propustnost jádra, velikost a zatížení.